Esetino hledání
Marně hledala Eset Usira.
Řeka odnášela truhlici s jeho tělem k moři. Jakmile vyplula truhlice na širé moře, počaly vody Řeky opadávat a žhnoucí slunce lačně sálo kdejakou vláhu. Studny vysychali, rostlina vadly a země pukala žárem.
V té chvíli Eset poznala, že dobrý bůh Usir opustil Ta Kemet. Ale nevěděla, zda opustil Ta Kemet po vodě nebo po souši a nevěděla ani proč Ta Kemet opustil. Jenom její srdce tušilo, že se stal hrozný zločin.
Vyptávala se lidí, které potkávala, obchodníků cestujících se zbožím z místa na místo, vyptávala se i moudrých starců, ale nikdo nic nevěděl. Jednou zabloudila na břeh Řeky a přihlížela dětem, jak si hrají, a poslouchala, co si povídají. A uslyšela podivnou věc.
Děti si vyprávěly o nádherné zlaté truhlici, kterou svrhli do Řeky čtyři muži. Eset děti zavolala a vyptávala se jich a dověděla se, že za noci pozorovaly nosiče nádherné truhly. Bylo jim truhly líto, když ji muži shodili do vody, a dověděla se také, kdy se to všechno přihodilo.
Eset se domyslila, kdo mohl dát zhotovit truhlici hodnou krále, a pochopila, co nosiči svrhli v noci do Řeky. Zaplakala a vydala se hledat truhlici s Usirem.
Zatím mořské vlny na zpěněných hřbetech unášely truhlici, podávali si ji pod oblohou rozpálenou slunečními paprsky i za noci, kdy se na lesklém víku truhlice zachycoval třpyt chladných hvězd. Po čase doplula ke křovinatému pobřeží u města Byblu. Tam uchopily vlny truhlici naposledy a vyvrhly ji na břeh, do křoví.
Křoví, do něhož truhlice zapadla, okamžitě poznalo blízkost Usírevova těla, jeho kouzelnou životodárnou sílu, rostlo, rostlo, až obrostlo truhlici a obemklo ji jako prsty obemknou oblázek. Větve se spojily v mohutný nevídaný kmen a nikdo by neřekl, že strom, který v tak krátké době pozvedl korunu k nebi, pochoval ve svém pni tělo dobrého boha.
Zpráva o obrovitém stromě na pobřeží se donesla králi té země. Vydal se prohlédnout si strom a užasl nad jeho výškou a silou. Rozkázal, aby otroci strom podťali a zhotovili z kmene sloup. Sloup pak dal odvézt do paláce a dal jím podepřít strop královské síně. Tak se truhlice s Usirem dostala do paláce a dřevo sloupu ji v sobě ukrylo.
Smutně putovala bohyně Eset po světě, usilovně pátrala po truhlici, láska a úzkost ji poháněli od místa k místu. Mořeplavci, vracející se z daleké plavby, jí vyprávěli o nevídaném stromě, z něhož si dal král v Byblu zhotovit sloup do paláce.
Eset uvítala zprávu jako vyprahlé pole vítá vláhu. Tušila blízkost Usira v mohutném stromu. V přítomnosti dobrého boha všechno rostlo, kvetlo a mohutnělo. Putování bohyně Eset dostalo po dlouhé době cíl. Cestou necestou, přes pouště a hory dorazila do Byblu.
V Byblu se posadila u studny blízko královského paláce, kam chodily královy služky pro vodu, rozmlouvala s nimi a nabídla se, že jim upraví účes. Služky ochotně svěřily své vlasy krásné cizí ženě. Eset jim upravila účes a vdechla jim do kadeří libou vůni, jako by se jim do vlasů snesly květy z čarodějných zahrad. Služky se vrátily s nádobami naplněnými vodou do paláce a síněmi a chodbami se rozlila opojná vůně. Vůně se donesla až ke královně.
„Odkud jste přinesly tu libou vůni?“ zeptala se královna.
Služky vyprávěli o neznámé ženě u studny, která dovede tak podivuhodně upravovat vlasy. Královna pro cizinku poslala a pozvala ji do paláce.
Eset přišla a upravila vlasy i královně. Když si královna prohlížela účes a ucítila kouzelnou vůni, řekla spokojeně: „Vidím, že své práci rozumíš. Líbíš se mi, zůstaň v mých službách.
Eset již z paláce neodešla. Nyní byla nablízku tělu svého milovaného muže Usira, mohla sedat u sloupu, v němž byla uzavřena truhlice, mohla se aspoň dotýkat prsty dřeva.
Od rána do večera měla Eset na starosti královnina malého synka. Nemohl mít lepší chůvu než bohyni Eset. Královnin syn rostl a sílil pod ochranou bohyně. každý den mu kladla Eset prst do úst a on sál z prstu božskou sílu. V noci, když v paláci vše utichlo, ukládala dítě do kouzelných plamenů, aby spálily smrtelné částečky jeho těla a aby mu darovala nesmrtelnost. Sama se proměňovala ve vlaštovku a s nářkem obletovala sloup a truchlila nad ztraceným štěstím.
Jedné noci měla královna zlý sen. Vstala a šla se podívat na dítě. Vstoupila do síně a zděsila se. Dítě leželo v plamenech a kolem sloupy poletovala naříkající vlaštovka. Královna vykřikla. Výkřikem zaplašila kouzlo a zbavila svého syna daru nesmrtelnosti.
Eset se okamžitě proměnila z vlaštovky v bohyni a nechala se poznat ve své božské podobě, pověděla, proč přišla do byblu, a požádala o sloup, jenž v sobě choval truhlici s Usirem. Kdo může bohům odepřít jejich přání? Eset zlehka odřízla ze sloupu část, v níž byla truhlice, otevřela kmen, vyňala truhlici a zaplakala tak, že i kámen ve zdech paláce se otřásal bolestí. Pak odnesla truhlici na loď a vyplula za příznivého větru k domovu.
 |
 |
 |
