Boj o korunu
Egyptské náboženství je narozdíl od ostatních náboženství komplikováno obrovskou nesourodostí jeho postav. Vezmeme-li např. křesťanství, je celé náboženství utvářeno jednotnou principovou linií, jejímž vrcholem je jediný neměnný bůh. Naproti tomu egyptské náboženství je protkáno množstvím postav, jejichž význam se různě mění, a to jak v čase tak na základě geografických odlišností. Počet egyptských bohů, jejichž jména dnes známe je okolo 2500 a snad byl i vyšší. U řady jmen je však shluk souhlásek to jediné co o daném bohu víme. Abychom pochopili pestrost egyptských svatých postav, musíme se vrátit hluboko do historie, ještě před vytvoření Egypta jakožto centralizovaného státu.
Na území Egypta bylo vytvořeno 42 samostatných států - tzv. žup. Každá z žup měla svou vládu, která sídlila v hlavním městě župy, jehož bůh se pak stal i hlavním bohem celé župy, zároveň byl na hlavního boha, tentokrát říše mrtvých, povýšen i bůh pohřebiště hlavního města. Hlavní město nebylo stálé, nýbrž se měnilo na základě hospodářského, politického a kulturního významu měst v župě. Se změnou hlavního města došlo samozřejmě i k další změně hlavních božstev. K tomu docházelo boji a uzavíráním přátelství mezi jednotlivými župami a k dalším změnám bohů.
Bohem první nejjižnější župy - župa jebská - byl bůh Chnum. V dnešním Kóm Ombu (eg. Nubet) byl hlavním bohem Sutech, který se později stal i hlavním bohem Horního Egypta. V druhé župě Behdet, dnešní Edfú, byl bohem "Okřídlený sluneční kotouč", který byl nazýván pouze dle svého místa jako "Behdetský". Později se tento bůh spojil s bohem Horem a vznikl tzv. Hor behdetský. Ten podle legendy porazil všechny Reovy nepřátele a proto Re nařídil, aby obraz boha Hora behdetského byl na každém egyptském chrámu a tak je Okřídlený sluneční kotouč v každém egyptském chrámě, jakožto symbol božské ochrany. V třinácté župě Chmunev (Ešmunen) byl hlavním bohem Thovt.
V první župě Dolního Egypta byl hlavním městem Mennofer (říms. Memfis, dnes Káhira) a jeho bůh Ptah, nazývaný též Hektoptah (Sídlo ducha Ptaha) - v řečtině Aigyptos a odtud odvozen dnešní název Egypt. Mennofer byl samozřejmě vystavěn králem Menim, který údajně spojil obě země egyptské, založil však město v místě osady, jejíž bůh byl právě Ptah a boha přijal. Ve městě Onu (říms. Heliopolis) byl uctíván bůh Atum.
Postupem času došlo ke sjednocení jednotlivých žup a vytvoření dvou samostatných států - Horního a Dolního Egypta. Kdy Horní Egypt byl vytvořen z 22 žup a Dolní z 20. I po spojení si župy zachovávaly svou určitou samosprávu, která vydržela až do doby zániku samostatnosti Egypta. Hlavním bohem Horního Egypta se stal bůh Sutech a Egypta Dolního bůh Hor. Při sjednocení obou zemí, které se neobešlo bez řinkotu zbraní, mezi sebou zápolili i oba dva bohové. Hlavním bohem celé země se pak stal bůh Hor, z čehož je patrné, že Dolní Egypt vyšel z bitvy mezi zeměmi vítězně. Sutech, jakožto poražený bůh si postupem času vysloužil titul boha zlého a obávaného. Od čtvrté dynastie se začíná prosazovat kult boha Rea a faraóni si jeho jméno vkládají ke svému (Chaf-Re, Menkau-Re a další). Králové tak kromě titulu Hor, s nímž se ztotožňovali, přijali i boha Re, který postupně vytlačil kult Horův. Re byl stvořitelem všeho i všech ostatních bohů a tak kněží přidávali jeho jméno ke svým župním bohům, aby tak vzdali úctu Reovi (Chnum-Re, Sobek-Re,...), čímž postupně docházelo ke smazání jejich původních vlastností. Tak tomu bylo i u Amona, boha, který byl dlouhou dobu málo významným, a který v sedmnácté dynastii boha Rea vytlačil a stal se nejmocnějším bohem s chrámy velikosti doposud nevídané. Amonův kult byl pak za vlády faraóna Achnatona (viz. Faraóni - Achnaton) načas vytlačen bohem Atonem. Za perské nadvlády pak význam Amona upadl a od Ptolemájovců prakticky zanikl, ačkoli si Ptolemájovci a posléze římští císaři, jeho jméno přidávali ke svému.
Bozi, kteří byli sesazeni ze svého trůnu hlavního božstva nezanikali, nýbrž si nadále drželi své postavení, které jim náleželo v mytologii. Kromě toho, že různě klesali a stoupali na hierarchickém žebříčku, měli kněží i jejich funkce, tak, aby zapadali do nového rámce hlavního božstva. Výsledkem bylo, že syn se stal otcem svého otce, bůh x-tého pokolení byl povýšen na stvořitele všech bohů apod. V důsledku manipulace s bohy zákonitě docházelo k nesrovnalostem mezi jejich podstatou, a tak kněží různě upravovali vlastnosti bohů a jednotlivé bohy shodných charakteristik slučovali do jedné postavy.
Mimo tuto řadu hlavních bohů existovala celá spousta různých bohů "nižší třídy", démonů a posvátných symbolů, jako byl např. sloup Zed (Ded, Tet), byl ovšem povýšen do první linie a stal se hlavním "bohem" dolnoegyptské župy Zedev. Zed byl postupně ztotožněn s bohem Usirem a město přejmenováno na Per-Usirev (dnešní Abúsír). Z těchto nižších bohů se postupem rekrutovali další hlavní božstva, jako právě v případě Usira, který se stal jedním z nejrozšířenějších egyptských bohů vůbec.
Říše mrtvých
Jak již bylo řečeno, vedle bohů "pro živé" byli i bozi mrtvých. Ostatně ani toto rozlišení není zcela správné, neboť někteří bohové pozemského života měli své role i v oblasti mrtvých - jako je tomu např. u Thovt, který jakožto bůh vědění a písma (mimo jiné) hrál důležitou roli v tzv. obřadu "Vážení srdce". Každé pohřebiště mělo tedy svého boha, kteří se stejně jako tomu bylo v říši živých, museli podvolit hlavnímu centrálnímu bohu a tím se stal Usire. Někteří bohové z významnějších žup se stali Usirovými služebníky a ti méně významní zanikli a dnes o nich nevíme vůbec nic. Vedle Usira byl významným bohem mrtvých Sokar - bůh Mennoferského (Memfidského) pohřebiště, který nakonec splynul s Usirem a vznikl bůh Sokar-Usir, který byl v době úpadku spojen ještě s bohem Ptahem - Ptah-Sokar-Usir. Dalším bohem, který přežil Usirovu expanzi byl Anup, jenž se proměnil v balzamovače Usirovy mrtvoly a stal se bohem mumifikace. A nakonec ještě uveďme bohyni Hathor, která splynula s bohyní Amentet (bohyně západní říše, tzn. říše mrtvých) a stala se tak vládkyní a ochránkyní duchů.
O tom, proč se Usire stal vládcem říše duchů hovoří legenda: "Bůh Země Geb, tehdy i pán obou egyptských zemí měl čtyři děti - Usira, Sutecha, Esetu a Nebthetu. Svou říši rozdělil Geb mezi oba bratry a Usire se stal vládcem Dolního Egypta a Sutech Egypta Horního. Usire byl znamenitým vladařem a jeho země oplývala blahobytem. S tím se nemohl vyrovnat závistivý Sutech a usiloval o Usirovu smrt. Jeho úmysly však vždy odhalila sestra a manželka Usirova, Eset a Usira ochránila. Jednou se přeci jen podařilo Sutechovi Usira zabít a jeho mrtvolu hodit do Nilu (to byla pro Egypťany jedna z největších potup, neboť jejich těla nemohla být mumifikována a duše tak byla odsouzena k zániku, resp. k věčnému bloudění). Eset s Nebthetou Usirovu mrtvolu našly a schovaly. Rozzuřený Sutech ale jejich skrýši objevil, Usirovo tělo rozsekal na kusy a díly zahrabal na různých částech Egypta. Eset a Nebthet v nářku prosily Rea o pomoc a ten vyslal Anupa, aby části Usirova těla našel. Anup tak skutečně učinil a všechny kusy těla našel a posléze v božské síni opět sestavil dohromady a balzamoval.
Poté se Eset v podobě holubice snesla na Usirovu mumii a byla jí oplodněna, čímž si proti sobě opět poštvala Sutecha, který ji pronásledoval. Esetě se podařilo ukrýt v bažinách Dolního Egypta, kde porodila syna Hora. Když Hor dospěl, rozhodl se odčinit zlo, které Sutech napáchal na jeho otci a utkal se s ním v boji, ze kterého vyšli oba dva soupeři poraněni. Hor bez oka a Sutech bez varlat. Do jejich sporu se nakonec vložil bůh Thovt a donutil oba soky, aby předstoupili před soudní sbor. Soud se postavil na stranu Hora a Sutech byl nucen vrátit mu oko. To si však Hor nenasadil zpět na své místo, nýbrž je věnoval jako svou první oběť svému otci Usirovi, čímž vrátil život jeho duchu. Horovi pak bylo přisouzeno království nad celou zemí (jeho dědy Geba) a Usire se stal králem v říši západní - v říši duchů.
Posmrtný život
Víra v posmrtný život je, stejně jako celé egyptské náboženství, jednou velkou zamotanou hádankou. I zde platí, že se postupně měnil a vyvíjel názor na smrt a posmrtný život a s tím se měnily i pohřební způsoby a rituály. Základní myšlenka, která spojovala představy ve všech dobách, rozlišovala tři složky člověka - tělo, duše (Ba) a duch (Ka). Tělo není třeba zvláště vysvětlovat, za to duše a duch si zasluhují zvláštní pozornosti. Duše znázorňovala životní sílu nemající osobního vědomí. Byla to síla, která byla oživující složkou všeho živého, jakási univerzální podstata, univerzální duch, který byl součástí všeho živého. Naproti tomu duch (Ka) byl jedinečnou složkou pouze člověka, která určovala jeho individualitu, myšlení, svědomí, rozlišování dobra a zla a uvědomění si. Smrt člověka nastala tehdy, když tělo opustilo Ba. Ve chvíli smrti opouští tělo i Ka (duch), popř. zůstává a je odloučeno bohem. Duch opustivší tělo lidské obdrží nové tělo bohů (obvykle podobné s jeho tělem pozemským), k němuž od bohů dostává i záři a v tomto stavu se nazývá "Zářící duch". S tímto novým tělem může duch nabýt jakékoli podoby a opět se vrátit do své podoby původní, resp. se proměnit v podobu, jaká se mu líbí. Naproti tomu Ka může přijmout pouze tělo skutečné, fyzické, k němuž je pak po určitou dobu vázána.
Názory na proces, kdy se Ka po smrti odlučovalo od těla, tzv. dematerializace ducha, se v různých dobách lišily a odvíjely se od nich i způsoby pohřbívání. V nejstarších dobách se Egypťané dematerializací ducha nikterak nezaobírali, v jeho posmrtný život však byli přesvědčeni, o čemž svědčí nálezy hrobů s výbavou obsahující potraviny a nápoje, osobní předměty, zbraně a nářadí. Později vznikla představa, že k odloučení ducha dochází po odstranění masa od kostí zemřelého (údajně vznikla na základě poznatku, že mrtvola se buď sama rozpadne anebo ji ohlodají šakali - ti pak byli ztotožněni s bohy, kteří vzali šakalí podobu, aby pomohli duchu v odloučení). Proto Egypťané sami napomáhali duchu a odstraňovali maso a kosti opalovali. Dalším vývojovým názorem byla víra, že stav těla zesnulého při odlučování ducha se promítne i na pozdějším duchově těle novém. To znamená, že pokud mrtvé tělo při odlučování postrádá např. nohu, bude tato noha chybět i tělu novému. Proto vznikla představa, že bozi před samotným odloučením ducha sestavují tělo dohromady, napravují jeho vady, otevírají oči a ústa a do nosu vkládají dech. Tato představa dala pravděpodobně vzniknout výše uvedené legendě o Usirovi (nebo naopak). Tato představa byla dále upravena, a to v tom směru, že o úpravu těla se již nestarali bohové, nýbrž duch, který si chtěl opatřit tělo nové, musel sám své pozemské tělo dát dohromady. Ať již tak, nebo tak, Egypťané se snažili práci bohům, nebo duchovi usnadnit a pokoušeli se tělo zaopatřit tak, aby až do proběhnutí odloučení ducha bylo uchráněno před zkázou. Tato víra tedy nakonec vyústila v první pokusy o mumifikaci. Smyslem mumifikace tedy bylo zabezpečení těla během odloučení ducha (dematerializace ducha). Nesprávně je však uváděno, že život ducha závisí na tom, jak dlouho zůstane zachováno jeho pozemské tělo (v egyptském případě jeho mumie). Po odloučení ducha tedy mumie nebyla již nutná, přesto však duchu působilo radost, zůstala-li jeho schránka i nadále zachována.
Stejně jako vše ostatní podléhala i představa o životě na onom světě vývoji. Od poněkud temného života duchů, zápasících s nepřáteli, hady a trpících hladem, až po přijatelnější víru v posmrtný život podobný tomu pozemskému. Od toho se odvíjelo množství a druh pohřební výbavy. V nejranějších dobách byli duchové odkázáni na potravu, kterou jim obětují jejich pozůstalí, zejména pak syn, neboť na ostatní příbuzné nebyl v tomto směru spoleh. Z tohoto důvodu byla v Egyptě rozšířena adopce synů. Neměl-li kdo duchovi obětovat stravu, musel ji duch buď krást ostatním duchům, nebo byl nucen živit se vlastními výkaly. Již záhy byly do hrobů mimo jiné vkládány sošky sluhů a žen pro obveselení. Aby se ze sošky mohla stát živá bytost, muselo nad ní být proneseno magické říkadlo. Postupně se do hrobů vkládaly všechny možné předměty, resp. jejich zmenšeniny, nebo výjevy jako lov apod., aby duch mohl žít v blahobytu. Pro život v západní říši byla, stejně jako na zemi, nutná práce. Z tohoto důvodu byly do hrobů vkládány sošky zesnulého tzv. vešebty, kteřé se proměňovaly a fyzickou práci vykonávaly za ducha. V jednom hrobu bylo takových sošek nalezeno 365.
Mimo názoru, že onen svět je podobný tomu našemu, tzn. rolník si bude obhospodařovat své políčko, sochař bude tesat sochy apod., existoval i názorový proud, kdy duch zemřelého se stal hvězdou na nebi, jejíž jas se zvyšoval se vznešeností zemřelého. K zásadnímu průlomu v názorech na posmrtný život došlo v období Nové říše. V tomto období zavládla představa, že posmrtný život je závislý na dobru a zlu, jehož se zesnulý dopustil za svého života. Z tohoto období se datuje vznik obřadu "Vážení srdce", kdy duch zesnulého předstoupil před tribunál 42 bohů, jemuž předsedal Usire, někdy též Re, kteří mu kladli otázky. Jako detektor pravdomluvnosti sloužilo srdce zemřelého položené na misku váhy. Jako proti závaží bylo použito péro bohyně pravdy Maat. V případě lživé odpovědi se srdce stalo lehčí než péro bohyně Maat. Jednotlivé odpovědi zapisoval u vah stojící Thovt a nakonec oznámil výsledek. Podle výsledku rozhodl Usire (popř. Re), zdali duch zemřelého skončí sežrán v útrobách obludy Amemaity (popř. v temných částech Usirovy říše, kde bude trpět hladem, brodit se výkaly a ohrožován lvy, krokodýly a hady, třetí variantou byla jeho poprava rozsekáním), či může postoupit do podsvětní říše k věčnému životu.
Ani v Egyptě nebylo příliš těch, kteří by se nedopouštěli hříchů, a proto byly vymyšleny prostředky, jakými bylo možno soudní tribunál oklamat. První možnost byla své hříchy zapřít, k tomu bylo dobré znát jména všech 42 soudců, čímž člověk dokázal, že cesta víry mu byla cennější nežli pozemské svody k hříchu. Další možností bylo bohy podplatit. Poté, co si hříšník takto naklonil soudce na svou stranu, zbývalo ještě oklamat své vlastní srdce (svědomí) a to jednak kouzelným říkadlem, které však mohlo selhat a jednak vyjmutím srdce zesnulého a nahrazení ho kamenným skarabem, kterýžto není zatížen zlými skutky. Sami kněží pak prodávali různé magické prostředky, s jejichž pomocí duch oklamal soudní tribunál i své srdce (o pár set let později převzala tento systém církev, když prodávala odpustky).
Soumrak bohů
První krok k zániku egyptského náboženství a říše vůbec udělali kněží sami. Nejen svým věčným pohráváním si s osudy božských postav, ale především svou vlastní zkorumpovaností a ztrátou jakékoli morálky (kterou podporovali u obyvatelstva, jak bylo uvedeno výše ohledně obřadu vážení srdce). Prvořadou úlohou kněžích se stal boj o moc a majetek. Zneuctěny byly všechny posvátné zvyky, mezi nimi i titul a úloha faraóna a ti, kteří měli možnost nahlédnout pod pokličku chrámových a královských intrik, začali pochybovat o bozích samých. Egypt zmítaný vnitřními spory se stával cílem nájezdů okolních států a se svou samostatností ztrácel i své bohy. Zdrcující pro egyptské božstvo byla nadvláda Peršanů, kdy chrámy byly vyloupeny a poničeny a kněžstvo, které mělo štěstí a přežilo, se rozprchlo. Roku 323 př. n. l. byl sice Egypt osvobozen Alexandrem Velikým z nadvlády Perské říše, ale egyptské náboženství bylo tou dobou již prakticky mrtvé. Země se sice za jeho vlády a následně vlády Ptolemájovců vzmohla a docházelo ke stavbě chrámů. Z nového obrození však vznikla slátanina textů a mýtů, jejichž podstatě již nikdo nerozuměl. Do toho pronikaly do egyptského náboženství vlivy řecké a později i římské mytologie a daly tak vzniknout až perverzní degradaci slávy egyptských bohů (egyptští bohové znetvořeni v římských krojích, na koních, jejich ztotožňování s bohy římskými apod.).
Posledním hřebíčkem do rakve, poslední lopatou na hrobu egyptského náboženství bylo křesťanství, které začalo do Egypta pronikat někdy ve druhé polovině třetího století našeho letopočtu. Egypt byl v těch dobách pod vládou říše římské, která však sama byla již v rozkladu a tak v zemi vládla v podstatě anarchie, kdy loupeže, vraždy a znásilňování bylo na denním pořádku. Města byla plná žebráků a právě z nich se rekrutovali křesťané, neboť jim víra v lepší posmrtný život přinášela alespoň nějakou naději v jejich bídném životě. Tito první egyptští křesťané byli údajně křesťany řádnými, řídící se jeho zásadami. Ke zlomu však došlo v průběhu 4. st. n. l., kdy došlo k masovému přestupování Egypťanů na křesťanskou víru, kdy v drtivé většině neznali (a to ani kněží) podstatu a zásady křesťanství. V důsledku toto znamenalo prolnutí obou náboženství a jejich naprostého znetvoření. Křesťané uctívali vedle Ježíše i staré bohy, vykonávali staré čarodějnické rituály, do kterých byl nyní zapleten i Ježíš, svátky křesťanské slavili po způsobu egyptském (hodování, přemíra alkoholu a "fyzická láska" při konání bohoslužby). Křesťané ničí chrámy, pronásledují pohany a vraždí je. A stalo se tak, že potomci národa, jehož nad ostatní národy vyvyšovalo mírumilovné náboženství, které nemělo lidských obětí ani válek ve jménu boha (tak jak nám je předvedla církev), začali zaslepeni a ve jménu křesťanské víry vraždit své bratry, plenit vesnice a likvidovat chrámy. Náhrobkem na hrobu egyptského náboženství bylo nařízení císaře Theodosiuse uzavřít veškeré "pohanské" chrámy po celém císařství a tedy i v Egyptě. Důsledkem tohoto rozhodnutí byla vypálena knihovna Serápidova v Alexandrii, kde byly uchovány mnohé spisy, na 700 tisíc svazků egyptské literatury zachráněné při požáru slavné alexandrijské knihovny v Alexandrii, kterou zachvátil požár při dobytí Alexandrie Juliem Ceasarem v roce 47 př. n. l. Svět tak ztratil nejen svou tisíciletou historii, ale přišel i o svou budoucnost, neb v popel se proměnily nejen dějiny Egypta, ale i veškeré jeho vědění a svět se ponořil do prázdnoty a nevědomí, ve kterém se zmítal jeden a půl tisíciletí, pokud se v něm neocitá ještě dodnes.
Tak skončilo nejpestřejší náboženství všech dob. Prastaré mýty se staly pohanskými báchorkami, jejichž smysl byl vymazán nekonečným měněním jeho postav a zapomněním. Tam kde se kdysi ozývaly majzlíky umělců, nyní řinčely majzlíky nenávisti, vysekávající vše, co představovalo staré bohy, kteří se v očích jeho dětí proměnili v pekelné nestvůry. Zapomenuto bylo písmo a všechno vědění. Navždy bylo pohřbeno veškeré umění, veškerá tajemství egyptských kněží a jejich tajné rituály. Egyptem a celým středomořím obcházelo strašidlo jménem křesťanství a pustošilo vše, co mu přišlo do cesty. Zvrácenost křesťanství, které z něho udělali lidé, právě ti lidé, proti kterým Ježíš vystupoval, vytvořili z křesťanství nejkrvavější náboženství všech dob, jehož hlad po krvi a moci vyvrcholil ve Středověku. Paradoxně se tak z náboženství, které hlásalo mír a lásku, stal po dlouhá staletí symbol zla, bolesti a nenávisti, všech těch, kteří unikli ostří mečů, oprátkám a hranicím zapalovaných ve jménu Ježíše. Následující ukázka z koptského textu je nádhernou ukázkou zvrácenosti počátků křesťanství a jeho praktik.
... Kněží (křesťanští) z onoho města přišli a vypravovali svému otci všecko, co jim pohané činí, že chytají malé dítky křesťanské a obětují je svému bohu Kothu, dále že strojí jim úklady, a jednoho dne napadnuvše je, zle s nimi nakládali, chytali křesťanské dítky a obětovali je na oltáři svým bohům. Když jich několik bylo chyceno, vsazeno do vězení a vyslýcháno, tu bez mučení vypověděli toto: Voláme malé dítky křesťanů a vábíme je, dávajíce jim kusy chleba a trochu jídla a pak zavíráme je na skrytá místa, aby nebylo slyšet jejich nářku. Pak je zabíjíme, jejich krev vyléváme na oltář, vyjímáme jejich střeva, napínáme je jako struny na své kytary a hrajeme na ně svým bohům. ... Kněz, který vyslechl jejich vyprávění se s nimi vypravil do onoho města a nakonec i do chrámu egyptského. Tam je přivítali ozbrojení kněží a do chrámu vstoupil již jen kněz se třemi ostatními, neb ostatních se zmocnil strach. Když vstoupili, kněží chrámu za nimi zavřeli dveře a jali se je obětovat svému bohu. Ještě před obětí poslali egyptští kněží pro svého nejvyššího kněze, aby byl oběti účasten. Křesťanští kněží se modlili a pomoc skutečně přišla. Anděl otevřel bránu chrámu, hlídače uspal a zbylí křesťané vstoupili dovnitř a egyptští kněží nebyli schopni odporu. Křesťanský otec se svým synem počali se modliti a bůh seslal na chrám oheň, který ho pohltil až k základům. Pak otec potkal onoho nejvyššího kněze chrámu a tázal se ho, proč se nedostavil, když měl být jeho kněžími obětován a ten mu odpověděl: Ty nejsi hoden státi se obětí našeho boha, protože jsi stařec! To když křesťanský kněz uslyšel, nakázal, aby se ho chopili a egyptského kněze zaživa upálili. Nakonec křesťané zničili vše, co v sobě neslo známku egyptských bohů vyhnali obyvatele města a usídlili se v jejich domech.
Tady vidíme, jak se i v Egyptě rodily praktiky, které církev užívala po staletí a jež vyvrcholily ve Středověku. Lživá obvinění, neb dnes víme, že egyptští kněží se nikdy k lidským obětem neuchylovali a vraždění a rabování.
Náboženství nebo věda
Mimo klasického dělení egyptských bohů podle jejich vlastností a rolí v egyptské mytologii, či mimo dělení jejich na bohy pozemské a říše mrtvé, nabízí se ještě jeden způsob dělení svatých postav. Tento způsob dělení jest velice starý a již v dávných dobách pozbyl svého významu, resp. kněží zapletli jednotlivé charakteristiky těchto postav natolik, že původní rozlišení a s ním i význam, se částečně, většinou však úplně vytratili. Dle tohoto dělení rozlišovali bychom bohy astrální a bohy antropomorfické. Astrální bůh představoval v podstatě, některou hvězdu, či planetu na nebi, tzn. astronomickou skutečnost. Např. "Ty žiješ, vycházíš s Orionem na východní straně nebe a zapadáš s Orionem na západní straně nebe, vaším společníkem jest Sírius." Tito astrální bohové byli prosti všech lidských podobenství, jednalo se čistě o astronomické znalosti. Antropomorfický pohled naopak zobrazoval bohy jako lidi, se všemi jejich vlastnostmi. Postupně však byl význam bohů astrálních zakalován příměsí vlastností, jímž dostávali podobu antropomorfických bohů a jejich prvotní význam byl zastřen, nebo vytlačen úplně.
Pomineme-li otázku odkud Egypťané vzali své astronomické znalosti a jak je možné, že tyto znalosti měli hned od svého počátku a postupně je ztráceli díky jejich nepochopení novými generacemi, musíme se nutně zeptat na podstatu egyptského náboženství. Otázka, která mě napadá je tak trochu "denikenovského" tipu a ačkoli se na těchto stránkách snažím vyvarovat různých spekulací, nemohu se ubránit právě této otázce: "Bylo egyptské náboženství (alespoň ve svém prvopočátku) skutečně náboženstvím, tak jak jej chápeme dnes? Nebo se jednalo o nauku, která byla přísně střežena a tak jak tomu u tajemství bývá, nakonec zemře i ten poslední, který s ním byl obeznámen a pro ostatní zůstane smysl napsaného poselství utajen a oni budou hledat v něm podobenství, která budou zrcadlem k míře jejich znalostí a pochopení. Nakonec se původní sdělení obalí balastem a výsledkem je bezcenná hmota, která alespoň drží prostý lid v naději.
Posvátná zvířata
Narozdíl od našich obvyklých představ se kult uctívání zvířat rozvíjí až v období Nové říše a největšího rozsahu dosahuje za vlády Ptolemájovců a tedy nikoli v dobách nejstarší, jak bychom se mohli mylně domnívat. Naopak, v nejstarších dobách hrál tento kult zcela podřadnou roli. Miliony mumifikovaných zvířat jsou však důkazem, že tento kult nabyl obrovského významu. Každého, kdo kdy viděl některý z egyptských reliéfů, musí nyní napadnout souvislost s živými zvířaty a vyobrazení egyptských bohů jako zvířete, popř. s některou jeho částí. A je to tak správně, nezapomeňme ale, že jsme v Eyptě a to by bylo, aby si kněží nevymyslili různá ale. Zásadním rozdílem mezi zvířetem a zvířecím vyobrazením boha spočívá v tom, že vyobrazení je symbolem dotyčného boha, zatímco živé zvíře není jen pouhým symbolem, nýbrž je skutečným vtělením boha. Na druhou stranu jsou případy, jako je tomu např. u nejrozšířenějšího kultu - býka Apise, kdy zvíře, resp. živé vtělení boha, nemá svůj zvířecí symbol, tedy bývá vyobrazován výhradně v lidské podobě bez jakýchkoli zvířecích atributů. V případě uvedeného posvátného býka Apise se jedná o vtělení boha Ptaha, který je zobrazován jako holohlavý muž s božským vousem v přiléhavém obleku. Další vyjímkou je případ, kdy posvátné zvíře je v jedné části Egypta uctíváno, zatímco v jiné pronásledováno. Tak je tomu např. u boha Sobka, který bývá zobrazován s krokodýlí hlavou, či jako krokodýl a jeho posvátným zvířetem je tedy samozřejmě krokodýl.
Dalšími zvířaty, kterým se dostalo božského zpodobnění, jsou např. paviáni (posv. zvíře boha Thovta), skarab (vruboun posvátný, jinak symbol a bůh Cheprer), či známý Hor v podobě sokola (podle některých pramenů jestřába).
