Kapitola 31: Epilog
Temné mraky, ze kterých se lil déšť přes Giran, se pomalu roztáhly. Sieghardt, vůdce žoldáků, nechal shromáždit své bojovníky před Svatým artefaktem giranského hradu. Vojáci si podezřívavě prohlíželi Sira Grahama, když vstupoval do místnosti, aby podal Sieghardtovi hlášení.
"Bránící důstojníci buď všichni zemřeli nebo se rozutekli. Několik jich stále ještě vzdoruje v některých komnatách hradu, ale brzy budou poraženi."
Graham zatleskal a přešel k Sieghardt. Položil mu ruku na rameno.
"Byli jste úžasní! Opravdu úžasní! Bylo to jasné vítězství, Sire Sieghardte!"
Sieghardt se pokorně usmál a podíval se na Grahama. Graham přistoupil ke Svatému artefaktu, při tom příležitostně promlouval.
"Pán bude velmi šťastný. Na počátku jsme měli pár nedorozumění, ale neznamenají nic po takovém velkém vítězství. Ujistím Pána, že jste bojovali velmi tvrdě."
"Musíte ho tím opravdu zatěžovat ?"
Sieghardt stál vedle Grahama a pozoroval tiše svatou relikvii. Měla tvar ženy, stála na šperkami zdobeném podstavci. Nebyla to obyčejná socha. Poskytovala vlastníkovi absolutní moc nad celou bohatou zemí přidružené Giranu.
"Je tak nádherný."
Graham doširoka otevřel oči, jako kdyby se ptal, co tím mstitel myslel.
"Moct se tak podívat ..." Sieghardt sundal levou rukavici, postavil se čelem ke Svatému artefaktu a o krok popošel.
Graham rychle vystřelil ruku v bránícím gestu. "Co, co?" Usmál se neklidně. "Sire Sieghardte, tady vaše práce končí."
Temný mstitel se bez jediného slova zasmál.
"Přestaňte vtipkovat. Vezměte si svůj podíl. Dám vám, kolik budete chtít. Čekejte, než se Pán spojí s artefaktem, jak se plánovalo."
Sieghardtova pravá ruka se zvedla do jeho pasu a znovu popošel o krok. Byl to přirozený pomalý pohyb, jakoby vyndaval kapesník, aby si utřel pot z čela. Stále se smál, i v okamžiku, kdy Grahamova hlava spadla k zemi. Sieghardt vrátil meč zpět do pochvy bez jediné kapky krve na čepeli.
"Už jsem dost velký na to, abych si tohle nechal líbit. Skoro mě až mrzí, že už to dál nebudu poslouchat." Jeho podřízení se srdečně zasmáli.
Sieghardt zlehka položil svou levici na Svatý artefakt. Socha a šperky začaly slabě červeně zářit. Světlo se šířilo Sieghardtovou rukou, rozneslo se do celého jeho tělo. Ti v nejbližším okolí si uvědomili, že hrad právě změnil vlastníka. Sieghardt a jeho žoldáci vyšli ven. Uprostřed trůnního sálu byl rozprostřený zlatem tkaný koberec. V druhém konci stál trůn vykládaný zlatem. Před stolem ležely tmavozelené odznaky. Pod nimi byl rudý štít a na něm znak ve tvaru vlčí hlavy. Poblíž trůnu stáli sluhové a komorník, kteří bezvýhradně sloužili hradnímu pánu.
"Je něco, co bystě mi měli říct?"
Komorník se letmě usmál a beze slov zakroutil hlavou. Sieghardt pomalu přistoupil až k trůnu a posadil se. Opřel bradu do levé ruky a dal si jednu nohu přes druhou. Spokojeně se usmíval. Nechal se komorníkem provést po hradu, služebníci vyjádřil svou loajalitu k novému hradnímu pánu.
Přibližně dvacet dřevěných beden bylo rozházených kolem celé místnosti v druhém poschodí giranského hradu. Erica Ken Weber smetla prach usazený na poslední krabici a otevřela víko, aby si prohlédla, co je uvnitř. Byly tam pouze pomůcky k údržbě zahrady. Erica vykřikla a udeřila do krabice vší silou, co měla. Znovu prošla věci, které se rozsypaly rozbité bedny. Brzy na to si povzdechla, vzdala to a opustila místnost.
Věc, kterou hledala, byla pryč.
V chodbě všude kolem ležela mrtvá těla obou, přátelských i nepřátelských, armád zabitých v bitvě. Obešla těla v hale a zastavila před oknem. Venku viděla veselící se vojáky, kteří divoce poskakovali radostí ze svého vítězství. Hluk z oslav na počest nového hradního pána byl všude velice dobře slyšet.
Jestliže věc, kterou nebyla schopná najít, byla stále v rukou nepřítele, musela by do konce roku opustit hrad. Stejně tak její spojenci.
Erica zatřásla hlavou a vrátila se ke svým lidem.
|
|
 |
 |
