Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 26: Lionna


Lionna shlédla dolů z cimbuří Giranského hradu a sledovala, jak se Vellion vrací z tábora útočníků. Elfský rytíř brzo dorazil a formálně jí řekl: "Vůdce nepřátelských sil odmítl vaši žádost."

Krátce a zklamaně si povzdechla, i když věděla, že se tak stane. Tvář Velliona vypadala trochu rozrušeně. Lionna se divila, kdyby si nevyslechl i pár urážlivých slov od nepřítele. Pozorovala tábor rozléhající se všude kolem hradu.

"Takže budeme muset bojovat. I přesto děkuji za vaši snahu, Vellione."

Elf svou odpověď vyjádřiv uctivým skloněním hlavy.

"Jak jsme se dohodli dnes ráno, Vellione, chci, abys vedl pozemní vojska. Pokud nepřítel prorazí brány, musíte jim zabránit se dostat dovnitř hradu. Baron Esthus mi svěřil obranu hradu a ráda bych zabránila nepříteli, aby se dostal do vnitřních komnat."

"Udělám, co budu moci. Vše ostatní je v rukou božích."

"Nechť vás navždy provází požehnání hvězd."

Elf půvabně sestoupil po schodech a zmizel z dohledu. Lionna si znovu povzdechla, mnohem procítěněji než předtím.

Méně než polovina obranných sil zůstala v hradu. Dokonce i Cardia de Hestui a další, na koho mohla Lionna vždy spoléhat jsou mimo hrad. Nepřátelé se tu tak náhle objevili a navíc v tu nejnevhodnější dobu. Měla snad Liona za hradními branami špeha? Mohlo to být tím? Může ještě někomu věřit? Podezíravost ji po chvilce opustila, ale nahradily ji všechny možné pochyby, které jí začali prosakovat do vědomí. Tato dívka, která byla doslova vtažena do role hradního pána, zkusila nechat své myšlenky odplout, aby ji netrápily.

Vztek ji obklopila kolem dokola jako mlha, která zahalila překrásné jezero. Ale najednou… úplně se jí podlomila kolena, až se musela chytit zábradlí u kamenného cimbuří.

"Jsem připraven pomáhat při obraně hradu, Lady Lionno."

Ohlášení sebe sama přišlo zpoza jejích zad od elfa, jehož hlas už spoustu let neslyšela. Otočila se a uvědomila si, že měl na sobě zelený ceremoniální hábit, který nosí pouze nejvyšší kněží bohyně Evy.

"Och, Elliku! Tys přišel!"

"Mrzí mě to, ale měli jsme velké zpoždění v Dionu."

"Neomlouvej se. Vy znáte naši současnou... situaci?"

Ellik přikývl. "Setkal jsem se s Dubianem při mém příjezdu."

Dva přátelé šli pomalu dál hradem. "Jak jistě víš, vypadá to tu velice obdobně, jako se to odehrávalo u hradu Gludio. Nejhorší bitva celého obléhání proběhla ve vchodu do vnitřní pevnosti. Byl to nejslabší článek řetězu v obraně hradu."

"Nejvíce je mi líto zmizení vévody Waldnera. Byl to dobrý muž. Stále se pohřešuje?"

Zmlklost elfského kněze mluvila za vše, i za to, co nechtěl prozradit.

Její hlas zvážněl. "Hradní brány nedokážeme ubránit," snažila se Lionna usilovně zatlačit zpátky slzy, které se ji málem hrnuly z očí. „Je cokoli, co můžeme udělat?"

"Bylo by dobré získat aspoň nějaký čas na hradbách a ztenčit jejich řady z ochrany našeho opevnění. Jakmile by nepřítel prošel skrz, musíme být připravení k tomu, abychom stáhli naše síly ke vstupu do vnitřního hradu."

"Takové jsou i mé představy. Nedostaneme druhou šanci."

Ellik opět souhlasně přikývl. Lionna se vrátila na hradby a porozhlídla se po bojišti. Její upřený pohled spočinul na černém praporu s vyobrazením zdobené hlavy zlaté ovce. Bylo to pro ní těžké břímě. "Tam vyčkává nepřátelský vůdce."

"Předpokládám, že stejné myšlenky má i náš protivník."

"Jejich činy nejsou takové, kterých by se opovážil běžný velitel nebo by je doporučil obyčejný rádce. Elliku, tahle bezdůvodná válka je řízena nějakou nebezpečnou mocností, která se nám teprve ještě zjeví. Musíme najít způsob, jak tohle přežít."

Ellik si Lionnu chvilku jen tak prohlížel - lidská dívka, tak mladičká, že se nedožila ani desetiny jeho věku.

"Ponesu s tebou tvé břemeno, Lionno."

Odhodlaně se vydala mezi vojáky a přiřadila mágům a lučištníkům bojové pozice. Později, když dávala pěchotě na vnitřním dvoře poslední strategické instrukce, Ellik přivedl jakousi elfu, aby se s ní setkala. Během představování si Lionna všimla, že má dlouhé zlaté vlasy a nádherné rysy. Na jejím krku visel amulet Evy, bohyně jezera.

Mnoho mladých pěchotních vojáků doslova zíralo, uvědomili si, že to bylo poprvé, co spatřili skutečnou elfí ženu na vlastní oči. "Kdybyste byli aspoň z poloviny tak vnímaví, když vám vysvětluji své instrukce, " vtipkovala Lionna. Všichni vojáci náhle vyvedeni z míry snížili pokorně své pohledy. Lionna se zasmála a dala elfce pokyn, aby ji následovala, že se vzájemně představí někde jinde.

"To je Luellin, přišla na můj rozkaz."

Lionna si všimla, že to byla Starší z vysoko postavené elfské společnosti. Poklonila svou hlavu před věštkyní jako uvítací gesto. Doufala, že skryje svou nervozitu.

"Během bitvy tě bude bránit svými ochrannými a léčitelskými kouzly," ubezpečil ji Ellik.

Lionna ukázala rukou. "Máme jen skromné zdroje, lučištníci a pěchota by byli více vhodní, aby byli pod takovou ochranou. Prosím, přiřaď ji do Vellionovy vnitřní obrany hradu. Nemyslím si, že by bylo správné, přijmout takové neuvážlivé rozhodnutí."

Ellikova odpověď byla zdvořilá ale neústupná. "Ty jsi náš vůdce. Učiníme nejnutnější opatření, abychom ochránili a léčili zraněné. Neudělat to by ohrozilo bezpečnost nás všech." Uvědomil si, že mluví moc nahlas, rychle vzhlédl směrem k pěchotě, která byla příliš zaměstnaná, než aby se o něj zajímala. Pokračoval, nyní už tišeji.

"Až obléhání začne, nastane zmatek. Upřímně, hnusí se mi takové bitvy. Mladí i staří, kteří se společně postavili mnoha těžkým životním situacím, tu budou v pár vteřinách zničeni. I přes všechny tyto nejistoty, jedna věc zůstává neměnná: Tvůj život nesmí být obětován.“

Liona znechuceně přikyvovala, slov nebylo třeba.

Někde v dáli se rozezněl roh. Jeho hluboká dunící ozvěna upozornila každého v Giranu, aby se připravil se na bitvu nebo utekl před blížícím se chaosem. Zvuk rohu vybudil armády na obou stranách s novým odhodláním. Mnoho z nich se už brzy připojí k řadám zapomenutých pohřebních kamenů na zanedbaném hřbitově.

Střelci na hradbách natáhli s maximální silou do tětiv šípy a zamířili na masu útočníků. Modrá energie shotů se mísila s kouzly recitovanými mágy a zlatá energie se proháněla těly lukostřelců.

Skupiny útočících vojáků uspořádané do hloučků po třiceti čekaly na signál. Konečně velitelé na bitevním poli pozvedli své meče a vojáci začali pochodovat směrem k hradu v nerytmických zesilujících se krocích, které přehlušovaly výkřiky války.

Stovky šípů pročísly oblohu jako ta nejhroznější duha.

Bitva začala...

Obrazek

Obrazek Obrazek