Kapitola 27: Erica (podruhé)
Jak se očekávalo, první dorazilo k hradním branám bratrstvo Rudého vlka. Válečníci měli v plánu rychle strhnout bránu, ale když prošli přes most, elfská pěchota náhle vyskočila ze skryté bočních chodby a zabránili jim v možném ústupu.
Bránící vojáci byli oděni do lehkého brnění, což jim umožňovalo plně využít jejich obratnost. Elfský rytíř, který navštívil Sieghardtův stan, aby doručil dopis, byl jejich velitelem. Radši než aby se přímo střetli s temnými elfy, obratně se přesunuli tak, aby jim zabránili v ústupu. Díky tomu byli Rudí vlci pod palbou šípů z hradeb a padali jako mouchy jeden po druhém. I kdyby Sieghardt poslal podpůrné vojenské jednotky, Rudí vlci by byli stejně vymazáni z povrchu země.
Morálka dalších útočících vojáků rychle poklesla, když viděli, jak byla první vlna zmasakrována. Počasí, zdálo se, že se mění v souladu s událostmi na bojišti. Hromadící se mraky přivanuté severními větry bránily paprskům slunce proniknout na zem, obloha se zabarvovala do hořícího popela.
Na základě těchto události, Erica pozorovala Sieghardtův výraz. Jeho tvář vypadala, jakoby se zakousl do něčeho hořkého. Nedokázala potlačit své překvapivé zklamání. "To není to, co jsem očekávala!" Stále zamlklý Sieghardt vypadal, jako kdyby luštil nějaký složitý kód ve své hlavě. Erica se rozhodla dál mlčky sledovat dění na bitevním poli.
Graham, který stál poblíž, měl velice nespokojený výraz. Prskal vzteky, až nakonec vykřikl:
"Ti žoldáci stáli celé jmění! Nasaďte je teď hned, aby nepřišli nazmar!" Sieghardt ale Grahama zcela ignoroval a dal instrukce svému asistentovi.
"Bratrstvo Rudých vlků, ústup! Lučištníci kupředu! Zamiřte na pěchotu nepřátelských vojáků a vystřelte tři dávky šípů. Pak střílejte na lukostřelce na hradbách. Bojovníci Ohnutého drápu, připravte se na útok!"
Posel za hlasitého křiku předal Sieghardtovy příkazy vojákům. Po chvilce se jednotka hraničářů posunula kupředu do formace tří skupin po pěti. Na rozkaz svých velitelů vytáhli z toulců své šípy, napnuli je do tětiv a rozsévali je jeden po druhém. Jejich střeli prosvištěly vzduchem a rozdělily se do stovek kousků. Bleskový útok ochromil mnoho elfů. Naštěstí, přeživší Rudí vlci a jednotky, které riskovaly své životy pro jejich záchranu, unikly bez větších ztrát.
Graham zuřivě dupal, byl frustrovaný, že si jej nikdo nevšímá. Když začal přetékat jeho pohár trpělivosti, položil ruku Sieghardtovi na záda. Uši černého pantera, který spal vedle Sieghardta, se nastražily. Zvíře si protáhlo svá strnulá záda a přisedlo si ke Grahamovi a jeho pánovi. Panter strčil ramenem do Grahamovy nohy, čímž ztratil rovnováhu. Bestie si protáhla krk, otřela se o svého pána, zívla si a vrhla na Grahama opovrhující pohled! Graham se vzepjal a tiše se vrátil na své místo, svůj nevrlý postoj rychle zklidnil. Už je to dávno, co Sieghardt povolal toho pantera ze světa temnoty.
Ačkoli Erica soucítila s Grahamem, povšimla si potěšení v jeho chladné zamlklosti. V dlouhé chvíli se Sieghardt zabalil do svého tlustého a teplého koženého kabátu, jež do té doby hlídala jeho nebezpečná kočka, která teď hlasitě zavrněla. Zklidněný vůdce útočníků, skoro jako v transu díky psychickým cvičením, oslovil Grahama netečným hlubokým tónem.
"Nedělej si starosti, Grahame. Žoldáci jsou postradatelní, můžeme s nimi naložit, jak se nám bude hodit."
Sieghardt signalizoval svému asistentovi, aby mu přinesl židli. Jeho hlas byl nyní mnohem víc panovačný. "Bitva ještě nedosáhla svého vrcholu. Udělej si, Grahame, prosím, pohodlí a sleduj dobývání v klidu z této vzdálenosti."
Zmírněný Graham nemohl dělat nic jiného než se posadit a zůstal prozatím potichu.
Jedna kapka. Dvě kapky. Začalo silně pršet. Déšť propukl v prudký liják, jehož těžké kapky bodali do unavených a zničených obličejů. Bitevní pole se proměnilo v jedno velké bahno. Nehledě na silném větru, řinčení kovu zvonilo dál a skřeky umírajících byly stále hlasitější, jak šel čas.
Jeden z orků byl přikrčený v dešti daleko od všeho toho vřískotu. Shakdun, který obdržel od své rasy titul Ničitel, byl hluboce ponořený do rozjímání. Navzdory své klidné povaze, začali jím prostupovat zlé myšlenky. Byl schopný se připojit do boje, Ničitel již ukázal nepřáteli pravý význam svého jména. Erica byla zvědavá, o čem tak teď mohl přemýšlet. O svých bratrech, kteří byli přísně potrestaní, když zradili? Ostudná vzpomínka dne, kdy byl vyhoštěn princem plamenů? Možná přemýšlel o své snoubence, kterou musel zanechat doma.
Krev se lila z jeho ramene, které se lesklo oproti šlachám na jeho širokých, silných zádech. Shakdun byl připravený na bitvu. Jeho nejlepší muži, jichž bylo nejméně dvacet, trpělivě čekali ve svých pláštích na jeho rozkaz. Jeden z nich mu nabídl speciální plášť do deště, ale vůdce zvedl svou levou ruku bez otočení a nabídku odmítl. Erica toho byla svědkem a sama si přikyvovala, že by vždy radši následovala Sieghardta než toho orka.
"Jestli si nepospíšíte a nepošlete je do bitvy, Shakdun se může brzy dát na útěk i s tou svojí tlupou."
Jako kdyby čekal na ideální moment, Graham zvýšil hlas. Držel olejnatý kus papíru proti dešti, shrbený v křesle, které dostal od Sieghardta.
"Tohle je Ničitel. Zmasakroval jednu z vesnic orků rodu Taik v Zrcadlovém lese!"
"Nepošlu halapartnu zabít pár much. Ještě není pravý čas, aby šel Shakdun do boje."
Graham náhle vyskočil. "A kdy bude ten pravý čas?"
Bez mrknutí oka, Sieghardt opět zůstal klidný. Nakonec, Graham pokrčil ramena, komicky zadrmolil a znovu se zhroutil se do svého křesla.
"Jako vždycky, náš neomylný vůdce ví všechno. Já nic neříkám. Ale jestli ztrácí ..."
"My vyhrajeme." Erica ho odříznula.
Znechucený Graham se úskočně zamračil a zmizel kdesi za táborem. Erica byla ráda, že je konečně opustil, i když utekl jistému pokárání. Déšť se proměnil ve smršť. Když na severozápadě zazářila obloha, krajinu ovládla bílá záře. Hrom udeřil v dálce jako úder do bubnů.
"Silná bouře a déšť mi připomíná hrdinské scény z písní bardů." Dumala si Erica.
Dorazil posel, pozdravil Sieghardta a hlasitě křičel. "Naše jednotky Osori byly zničeny! Vůdce vojsk Sigh Hag je mrtev!"
"To už víme, ty idiote!" Předtím, než mohl Sieghardt cokoli říct, Erica se přiblížila k poslovi a ostře ječela, přestala ovládat své emoce. Vůdci vojsk stále očekávající příkazy se dívaly směrem k náhlé bouři. Erica byla umlčená černou pumou, která do ní strčila hlavou a jemně vrčela. Sieghardt konečně promluvil.
"A co elfové?"
"Myslíte nepřátelé?" Otřesenému poslovi se sotva podařilo odpovědět. "Začali ustupovat. Ale zdá se, že několik z nich stále ještě vzdoruje vně hradu."
Sieghardt na tváři vykouzlil letmý úsměv. "Samozřejmě. To je způsob, jakým se hra hraje."
Přikázal strážím, aby mu přinesli lucernu. S ní zamířil na břeh nedalekého jezera a vztáhl ruce k vodě pokryté tenkou vrstvou mlhy. Ze středu jezera vyšlehl plamen, jako by mu někdo odpověděl. Najednou se zvedla masivní vlna, létající kameny padaly k hoře poblíž tábora. Voda začala vířit. K hromobití a bubnujícímu dešti se přidal nový zvuk připomínající krákání vrány. Ten se změnil ve skřípavý hluk, jako kdyby se otvíraly a zavíraly stovky dřevěných dveří najednou. Mělký brod se znovu od země zachvěl. Enormní torso jako velký sloup povstalo napříč mlhou. Erica hledala konec toho obřího sloupu, ale uvědomila si , že to byla teprve část něčeho mnohem většího. Stouplo si to vedle ní, musela se celá otočit, aby tu věc viděla kompletní.
Zdánlivě to připomínalo člověka, ale s divně dlouhými rameny. Celé torzo bylo pokryté blátem a řasami jako nějaký starověký obr, který vystoupil ze dna jezera. Prudké pruhy deště ale toho tvora očistily. Jak blesk znovu udeřil, Erica si mohla zřetelně prohlédnout jeho tvář.
"Golem?"
Behemot prošel kolem její hlavy, namířil si to k hradní bráně těžkým a dunivým krokem.
|
|
 |
 |
