Kapitola 28: Lionna (podruhé)
Všechna slova byla zapomenuta a strávena v té hladové bitvě. Zvuky deště a řinčení zbraní se zdály být vzdálené až beze smyslu. Jakmile Lionna zahlédla tu věc, pocítila jako by ukrutně těžká kovadlina spadla z vnějšího světa přímo na její hlavu. Enormní železné monstrum čnící přes hradní brány, se nedbale řítilo k nim. Vojáci chránící hrad upadli ve zmatek, bez ohledu na své povinnosti jen zírali na tu ohromnou věc.
"Střílejte! Střílejte hned! Netřeba míření, střílejte!" Někomu se podařilo zakřičet povel lukostřelcům. Vyděšená tím, co vidí, Lionna si utřídila smysly a pozvedla své kopí.
"Držte se rozkazů!" ječela z plných plic. "Myslete na naše přátele, ty, kteří bojovali a zemřeli při bitvě s Antharasem, neustupujte! Jednejte tak, aby jejich oběť nebyla zbytečná!" S jednou nohou na cimbuří, zacílila kopí na mechanickou pohromu.
Její důstojníci byli první, kdo reagoval, zaveleli vojákům, aby vystřelili své šípy a kouzla. Šípy se odrazily od železného trupu behemota jako zmatené mušky. Mágové vyslali ohnivé koule, které rudě žhnuly, ale ty jen neznatelně popálily jeho konstrukci. Šedý golem si nevšímal jejich odporu, kráčel dál směrem ke svému cíli. Jakmile se přiblížil k příkopu, příčný trám, který podpíral most, hrozivě zaskřípal. Lionna potlačila své nutkání křičet, shromáždila síly, aby pokračovala v obraně.
Neovladatelný robot narazil do hradního valu plnou brutální silou. Lionna málem přepadla, když v tom ji někdo pevně popadl a bezpečně ji vytáhl nahoru. Zakolísali a Lionna na něj spadla. Uvědomila si, že osoba pod ní je kouzelník Dubian ze Slonovinové věže. Jeho šaty byly špinavé od deště a měl mokré slepené vlasy.
Lionna vstala a vrátila se za hrazení, zapomněla svému zachránci poděkovat. Běsnící mašina pomalu pozvedla své mohutné paže a začala bušit do hradní brány. Kouzla a šípy seslané na obra nepůsobily, zanechávaly pouze nepatrné plamínky na jedné paži, hned ale uhasily. Sklíčená Lionna už neměla jak své vojáky víc popohnat. Vzhlížela do dálky upřeným zhrouceným pohledem, cítila zoufalství, které užíralo celou její osobu. Dubian promluvil.
"Golem byl stvořen kováři trpasličí gildy Černá kovadlina. Podívej se na značku na jeho rameni - představuje jejich symbol. Ale rozpohybovat takovou zrůdu dokáže jen neobyčejný zdroj energie."
Zkrátil dlouhé vysvětlování. Lionna ostře reagovala. "Záleží na tom? Ta věc se chystá srovnat brány se zemí. Musíme najít způsob, jak to zastavit!"
V té chvíli se celý hrad divoce otřásl s ještě větší silou než předtím. Mnoho vojáků spadlo na místě a mágové popadali jako mince ze Slonovinové věže. Lionna se držela kamenných sloupů cimbuří oběma rukama, sotva schopná vydržet takový útok. S každým pozvednutí a úderem golemových hrozivých paží se mohutná prkna, která držela hradby, rozštípala a roztrousila všude kolem. Dubian křičel, zatímco se podpíral o zeď pozorovací věže.
"Ten, kdo ovládá tuhle věc, musí být trpaslík Černé kovadliny. Musíme ho najít! Jestli ho dokážeme zastavit, golem se nestane ničí jiným, než neživou hromadou železa!"
Lionna nebrala ohled na šípy, které do hradu vletěly z tábora dobyvatelů. Rozhlížela se přes okraj cimbuří a hodnotila situaci. Kvůli mlze z jezera, viděla jen pole zalité mléčnou párou. Další krutá rána se přidala ke zvukům všeho toho ničení. Tato již způsobila silné poškození na bráně. Lionna nejistě zamrkala, dočasně oslepená náhlým výbuchem světla, které přišlo od jezera. Běžela podél hradby, aby našla příčinu.
Dubian ji následoval, seslal kouzlo, čímž vytvořil kruhový sloup světla před ním. Objevila se kočku připomínající bytost s neobvykle velkýma očima, stála na dvou nohách. Čaroděj pronesl další příkazy a kočka na jeho rozkaz skočila na hradby, přiložila si pařáty na čelo a zadívala se napříč jezerem. Brzy potom se vrátila k čaroději a telepaticky začala komunikovat se svým pánem."Trpaslík je v jezeře."
Na základě této zprávy Lionna začala jednat. "Přiveďte mi toho nejrychlejšího koně!" Spěchala ke schodišti. "Přímý boj s nepřítelem je marný. Někdo musí jít přímo ke zdroji."
"Ne, to nesmíte! Je to moc nebezpečné!" bránila elfská věštkyně Luellin, která dosud nepromluvila, Lionně v cestě. Lionna ji hrubě odstrčila a křičela, ať se jí klidí z cesty. Luellin byla mírně překvapená, ale odmítla Lionnu pustit. Podívala se jí hluboko do očí a zoufale ječela, "Můj život, stejně jako to každého člověka v tomto hradu závisí na vás!"
Vojáci na hradbách Lionnu přejeli pohledem, podporovaly Luellino přání. Ledově studené kapky deště jí bodaly do čela, ramen a hrudi. Lionna si sama pro sebe něco zamumlala, jeden z lukostřelců mezitím zaujal svou pozici.
"Luk!"
Lukostřelec předal svou zbraň Lionně. Šla rychle na sever na konec hradby.
"Dubiane! Tužku a papír."
Čaroděj a věštkyně ji následovali. "Mluvte. Sepíšu, co budete chtít."
Lionna dosáhla severní části hradeb a zavázala dopsaný dopis stuhou a připevnila jej na šíp. Spoléhala se na svou paměť. Zamířila na malé houští na severozápadě a natáhla tětivu. Šíp obloukem přeletěl nad bojištěm a zmizel v mlze. Zanedlouho potom se zadívala směrem, kam šíp letěl a zamířila do západní části hradeb. Ještě toho bylo hodně, co udělat.
Vellion vedl něco přes dvacet lidských a elfských vojáků, kteří se skrývali právě v onom houští mezi hradem a jezerem. Útočníci by neočekávali tak početně malou obrannou skupinu, proto ani nevynaložili úsilí je hledat. Vellion a pěchota odešli z hradu tajnou severní bránou, kde očekávali další rozkazy. Přečetl si vzkaz ze šípu a hned zamířili k jezeru. Vyhnuli se dobyvatelům, kteří se shromažďovali před hradní bránou. Oklikou pod východním valem se vydali hledat okraj jezera přesně podle Lionniných instrukcí. Mlha zahalovala pohyb celé skupiny, dokud nedosáhli svého cíle. Střetli se tváří v tvář s útočníky.
Trpaslík držel lucernu, která ho svou konstrukcí chránila před deštěm. V druhé ruce svíral neznámé mechanické zařízení, třásl se a pohyboval zařízením v golemově směru. Vellionovy oči se setkaly se s těmi trpaslíkovými. Trpaslík elfovi pohled opětoval, překvapeně doširoka otevřel oči, ale začal smát se. Hrozivý ork s ohavnými ocelovými drapáky vyšel zpoza trpaslíka, který se otočil a ukryl se za orkem.
Vrchní poručík pěchoty se také ukázal. Tělo měl pokryté těžkým brněním s emblémem zlaté ovce. Vellion se zadíval na jezero táhnoucí se daleko za orka a povzdechl si. Pomalu pozvedl svůj meč.
|
|
 |
 |
